SLUCHOVÉ POSTIŽENÍ
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ
MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ
DROGY A ZÁVISLOSTI
OBČANSKÉ PORADENSTVÍ
DUCHOVNÍ PORADENSTVÍ
PSYCHOL.PORADENSTVÍ
E-LINKA DŮVĚRY
MENŠINY A CIZINCI
ZAMĚSTNANOST

Naši partneři

Vítejte v diskusní části webu! Tento prostor je určen pro sdílení Vašich názorů, postojů a zkušeností s dalšími klienty našich služeb a není zpravidla zodpovídán našimi specialisty. Proto, hledáte-li na našem webu odbornou pomoc, zadejte dotaz.

Předpokládáme, že naši diskutující chtějí svými příspěvky něco získat či naopak předat tak, aby také ostatní měli z jejich zkušeností užitek. Příspěvky vulgární, urážlivé, či jakkoli odporující platným normám ČR budou proto smazány, stejně jako příspěvky neodpovídající zvolenému tématu.

Příspěvky vztahující se k oznamovací povinnosti budou poskytnuty příslušným institucím.

Našli jste příspěvek, který sem nepatří? Napište na office@internetporadna.cz.

Co se to vlastně děje...?

..."kybernetické a náhražkové vztahy"

přezdívka:
e-mail:
Pro ověření prosím vepište do políčka následující číslo číslicemi.
Příklad: stojedenáct = 111.
slovy: šestset devadesát šest
číslicemi:
 


04. 02. 2011 08:54: Jana ()
Milá Saaro.
Já jsem taky měla po maturitě pocit,že musím zvládnout všechno hned teď,protože pak už může být pozdě.Nakonec jsem ale zjistila,že nejsem ten správně dravý typ-jsem spíš klidný člověk.Vím,že někdy člověk dokáže v honbě za tím co si myslí že je pro něho to nejlepší, nevidět lidi okolo sebe.Myslím,že je důležité,když si člověk alespoň dokáže uvědomit,že je někde chyba...že to někde najednou začalo jít jinou cestou,než sám chtěl.Myslím,že nikdy není pozdě se klidem zase "vrátit",může to být někdy hodně těžké(a to vím z vlastní zkušenosti),ale jde to.

Klidně zase napiš...:-)

Vlastně obě právě děláme to na co jsme si tady stěžovaly....kyber-komunikace:-)
02. 02. 2011 10:00: saara ()
Jani máš naprostou pravdu. Též jsem si chtěla stanovit pravidla, ale nějak se mi daří z toho rozjetého vlaku vystoupit. Nejhorší na tom je , že jsem si bohužel své blízké lidičky od sebe odkopala sama. Byla jsem po matuře a začala jsem budovat kariéru. Neohlížela jsem se na druhé, neohlížela jsem se na nic. Viděla jsem jen sebe stoupat výš a výš. Takhle to běželo 4roky já si vybudovala post a ohlédla se za sebe. Najednou mi došlo že jsem sama, že nikoho nemám, že jsem byla tak sobecky zaslepena touhou být úspěšná a být někdo, že jsem o vše přišla. Teď mi ta blízkost chybí a když se podívám na sebe do zrcadla tak nejsem někdo, ale jsem nikdo :( kariéro, luxusní auto, byt a prachy - k čemu mi to teď je když jsem sama... Má rodina mě zavrhla. Sestry začali žárlit na mé úspěchy a pro rodiče jsem ta co nemá čas. Bohužel můj manžel je stejný jako já, takže to také není ideální. Tolikrát myslím na to jak mi bylo skvěle když jsem po škole pracovala za 14tis. a nic mi nechybělo - přátele, kamarádi, kolegové, rodina. Bylo to fajn. A teď? Co teď? Pro všechny jsem sobeckej a namachrovanej sráč co jde přes mrtvoly. A já? Cítím úlevu, je mi fajn z toho že jsem "někdo" ne není cítím se prázdná a ztracená. Proto jsem podlehla tomu že radši napíši pár statusů, pokecám s virtuálníma lidma a žiju to co nechci.

Blízkost druhých je to nejcenější na světě. Je to to, co si nekoupíš, ale získáš. Je to věc, která tě naplní.

Bohužel smutná pravda je, že člověk si uvědomí co vlastně měl, až když to ztratí...

Promiň, že jsem se tak rozepsala. Nejspíše jsem se potřebovala vypsat. Mam toho plnou hlavu a celý tz. život mě štve. Tímto se nechci litovat, protože vím, že si za to mohu sama. Já si slepě vybra tuto cestu a všechny ostatní nechala za sebeu...
02. 02. 2011 09:00: Jana ()
to saara:Ahojjak ti rozumím ...ČAS.A věříš,že jsem se zařekla,že takhle to se mnou nedopadne.Taky jsem dělala od nevidím do nevidím a nakonec jsem zjistila,že už nevidím rozdíl mezi prac.dnema víkendem.Striktně jsem si naordinovala,že můj pracovní den končí nejpozději v 17hod a víkendy jsou jen moje.Zprvu jsem narážela,ale nakonec jsem si to prosadila a nyní jsem paní svého ČASU.A možná právě tady je ten problém...já čas mám,ale ostatní bohužel pořád jsou pod jhem práce,práce a nestíhání.Mě je 37let,toho zlého jsem si prožila na více než dva životy a naučila jsem si vážit přátel...proto mi teď chybi ten osobní kontakt.Je ho tak málo.Můj partner je taky takový on-liner....Večery prosedí u PC a pracuje a když máme spolu alespoň sobotu bez PC,jeho práce a pod.tak slavím.Tohle je fakt smutné...Jen mám jinak to hodnocení přítelxkamarád.Pro mě je přítel něco víc než kamarád...právě kamarád je pro mě takový lepší známý,ale přítel je osoba,která je se mnou úzce svázaná...ale to není podstatné...je to jen o terminologii:-)
31. 01. 2011 07:38: saara ()
Jani to nebude tím, že by jsi byla jiná věková kategorie... nevím teda kolik ti je let. Mě je 24 a také nějak neholduji virtuální "realitě". Protože co je vlastně realita? Každý si na něco hraje, něco napíše a ty stejně nevíš co a jak je pravda. Založím si FB nebo stránku na lidé a mohu být tím, kým chci, ale jsem to vlastně vůbec já??? Nebo jsem jen to co ostatní chtějí vidět? Jsem originál a nebo hloupá napodobenina tohoto světa? Bohužel v dnešní době už nejsou kamarádi, ale pouze přátelé. Přátel může mít člověk milióny, ale opravdových kamarádů jen málo...

Bohužel v dnešní uspěchané době je to pešek. Sama to znám. Neozvu se 100let a pak řeknu jen promiň nestíhám atd... sedím od nevidim do nevidim v kanceláři a ten svět "venku" mi nějak utíká. Též mě to ničí, chybí mi blízký kontakt. A hlavně upřímný kontakt. Ne jen status na FB.

Např. dřív jsi si s někým dala schůzku a on přišel, jelikož to neměl jak zrušit, a teď? Teď dostaneš smsku: sorry zítra to neplatí něco mám, někam musím atd... Prostě doba jde do předu a my s ní a jediné co si přejeme je mít ten ČAS...ČAS na kamarády, na kafe, na známé atd...

Já sama si někdy přeji aby den měl min. 30h abych stihla vše co slíbím a abych nějak zastavila ten skluz, který se čím dál tím víc zvětšuje...
29. 01. 2011 14:20: Jana ()
To je právě to o čem píšu.Možná je to tím,že jsem už asi jiná věková kategorie:-)než Terii.Většina mých přátel se stěhuje mimo město,mají spostu práce a na setkávání už není tolik času jak tomu bývalo dřív.Najednou jsme zjistili,že sice jsme ve stálém kontaktu,ale jen "po sítích a vlnách".Navíc je to většinou na mě abych byla první kdo zavolá,napíše...pak slyšíte:"...jé,už týden si říkám,že se ti musím ozvat" a tahle věta mě dokonale vytočí.Paradoxní je,že stejnou větu slyšíte i když se někdy zatvrdím a řeknu si,že to tentokráte nebudu já kdo první zavolá....alke nakonec to vzdám a zavolám,napíšu...jen se ktomu,že se chytají už jakou dobu mi ozvat,přidá ještě výčitka "proč se tak dlouho neozývám"Někomu možná stačí přátelé po síti,ale já to nejsem.Možná jsem staromilec(pořád raději píšu dopisy rukou a posílám je poštou),ale tohle odosobnění vztahů mě ničí.
27. 01. 2011 13:57: saara ()
bohužel je to tak http://www.stream.cz/video/510829-pisen-o-ceskem-facebooku i ten song tomu odpovídá :(
25. 01. 2011 19:33: Terii ()
Ahojky :)
Myslím, že s internetem se vztah lidí k lidem opravdu změnil. Já sama trávím taky dost času na internetu, dopisováním si s lidmi, které jsem třeba ani nikdy neviděla... Pokud to má člověk jen takto, tak v tom vidím problém, ale jinak zas tolik ne. Mimo internet mám totiž spoustu kamarádů a známých. V kroužcích - v klavíru, u koní, v šachovém kroužku... a především taky ve škole nejlepší kamarádku. Nic mi nenahradí náš společný smích. Nic člověku nenahradí opravdovou komunikaci s jinými lidmi. Myslím, že je to o tom, jak si to člověk zařídí a jak to chce. Na druhou stranu si myslím, že ti co už nechodí do školy a do dětských kroužků apod. to musí mít s hledáním reálných kamarádů trochu těžší, to asi ano.
Na závěr bych ještě dodala, že ten "náhrážkový-umělý" svět může být ale taky tomu reálnému prospěšný. Chovám potkany a nedokážu si představit, jak bychom se bez internetu dokázali chovatelé z celé republiky domluvit na výstavě nebo nějakém srazu :)
Takže to je můj pohled, neviděla bych to tak černě... pokud člověk opravdu nežije pouze tím.
24. 01. 2011 19:23: Jana ()
Napadlo vás co se to s námi vlastně děje?Přátelé a kamarádi se nám pomalu přeměnili na iluzorní virtuální přezdívky a mailové adresy.Na smaily,zavináče,pc zkratky...a někde v tom nám ani nepřišlo,že o své radosti a strosti se v lepším případě dělíme večer se svým kocourem nebo fenkou.V horším pak jednou či dvakrát týdně dáme stranou po pár stovkách a za ty si pak"koupíme" 50 minut času cizího člověka a tajně doufáme,že jeho zájem je opravdový a nikoliv podmíněný naší platbou.Nic proti psychoterapii,sama do ní chodím...nic proti terapeutům,psychologům,psychiatrům...jsem jim za mnoho vděčna a velmi si vážím toho co dělají.Jen mám pocit,že žijeme v "náhražkovém-umělém"světě...třeba to tak vnímám jen já.Je mi z toho smutno a nevidím možnost změny...Jak to vidíte vy?

Server InternetPoradna provozuje občanské sdružení InternetPoradna.cz.
ISSN 1801-5190 © InternetPoradna.cz, 2001-2013.
Licence Creative Commons
InternetPoradna.cz, jejímž autorem je InternetPoradna.cz, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Unported .